PAMPELIŠKA a dáma v bílém
Magdaléna Dobromila Staňková
Mladá maminka Klára měla docela spokojený život a její šesti měsíční dcerka Klárka byla sluníčko. Užívala si mateřství, ale zároveň měla ráda i svou práci v kanceláři, která ji bavila a nechtěla se jí vzdát. Manžel jí byl podporou, aby zvládala obě své životní role. Byla svědomitá a pracovitá, a tak chtěla být dokonalá jako matka i jako vedoucí kanceláře a někdy měla výčitky, když se jí to nedařilo. Babička jí občas dcerku pohlídala, ale vyčítala jí pak její uspěchaný způsob života, tak se kvůli tomu i hádaly. Klára práci často doháněla po nocích a dcerka jí také občas nenechala vyspat. Únavu si ale moc nepřipouštěla, na spaní nebo odpočinek prostě už někdy nezbýval čas. Vše se ale nějak pokazilo, když jí zavolali do práce výsledky vyšetření z mamografu. Nemilosrdná diagnóza zněla: rakovina prsu ve čtvrtém stádiu. V tu chvíli se jí svět zatočil pod nohama… „Co si počnu, vždyť mám malou dcerku, kterou ještě kojím, a tolik toho ještě chci v práci dokázat...a mít druhé děťátko, možná i třetí.“ Klára lékařům naprosto důvěřovala a přijala nabízenou léčbu. Paní profesorka v nemocnici jí jasně řekla, že operovat nyní nelze, musí být nejdříve chemoterapie. Poté operace a nakonec ozařování. Klára pevně věřila, že se určitě uzdraví, přesto však v nové situaci prožívala strach, jako asi každý, kdo se dozví podobnou diagnózu. Ošetřující lékařka jí ale nic neslibovala, prý se uvidí.
Její manžel jí doma uklidňoval, že jí bude pomáhat, ať se nebojí, že všechno spolu zvládnou a že jí má moc rád. Poradil jí, ať si dá teplou voňavou koupel ve vaně, kterou vždycky milovala, že zatím holčičku pohlídá. Klára se s úlevou pohroužila se do pěny ve vaně s vůní levandule, která jí příjemně zklidňovala. Myšlenky se jí honily hlavou a najednou spatřila v zamlženém zrcadle v koupelně podivnou siluetu, vypadala jako dáma v šedém, byla smutná a dívala se přímo na ni. Klára poznala, že ta paní je zpodobněním její nemoci a zkusila se jí zeptat: „Proč já? Proč jsi ke mně přišla? Co ode mě chceš?“ Dáma v šedém tiše odpověděla: „Já chodím jen tam, kde je hodně stínů. Za těmi, kteří zapomínají na sebe pro druhé, nebo se užírají smutky, nenávistmi a vzteky…“ Klára se ptala dál: „Ale to já přeci nedělám, miluju svou rodinu, proč mi chceš škodit?“ Dáma v šedém se také ptala:“ A nezapomínáš někdy na sebe? Honíš se v práci i doma a nestihneš se ani najíst a odpočívat?“ Klára posmutněla: „Možná, ale to přeci dnes dělá každá matka a není to zas tak strašný hřích…“ Dáma v šedém řekla: „Tvé tělo se neraduje a je plné stínů, proto jsem přišla, abys ses zastavila a všimla si jeho potřeb, které jsi dlouho ignorovala. Kdy jsi naposledy poděkovala svému tělu, že ti slouží i když na něj nedbáš?“ Klára to uznala: „Ano máš pravdu, moc jsem si sama sebe nevšímala, dítě a práce mi byli přednější. Zkusím se o sebe teď starat lépe. Klára mlčela a pak řekla: „Jsem ráda, že jsi se mi ukázala a mohu s tebou mluvit. Pověz mi prosím, ty sama jsi šťastná?“ Ze zrcadla se ozvalo: „Nevím, naplňuji jen svůj úkol a nepřemýšlím o pocitech, nemohu se svobodně rozhodovat jako vy lidé.“ Kláru něco napadlo: „Třeba bys byla šťastnější, kdybys lidem víc pomáhala, než škodila?“ „Já neškodím, to jen vy lidé si škodíte sami sobě. Každý musí sklízet, co si sám zasel v rámci zákona zpětného působení. Nemoc je pro lidské bytosti příležitost k poznání pravdy o tom, kde chybují a šance ke změně k lepšímu.“ Řekla dáma. Klára ji nabídla pozvání do své rodiny: „Zkus si procítit na chvíli opravdovou lásku mého manžela, dcerky, mé maminky a sestry, kterým bych moc chyběla, kdybych musela odejít.“ Dáma v šedém nabídku přijala. Obklopilo jí hřejivé světlo a ona ucítila tu obrovskou lásku, pocit radosti z toho, že někam patří. Dáma Kláře poděkovala za milé pozvání a rozloučila se s ní. Slíbila, že se jí opět ukáže, až bude potřeba. Klára měla o čem přemýšlet. Nakojila svou dcerku a obě pak usnuly. Měla neklidné spaní a k ránu se jí zdálo o rozkvetlé žluté zářivé louce plné pampelišek. Zatoužila takovou louku najít a lehnout si do ní na sluníčko a jen tak být bez starostí o budoucnost.
Manžel Kláru vozil na léčbu chemoterapií, slyšela od jiných, že jim potom bývá hodně špatně a přijdou o vlasy, ale ničeho se nebála. Věřila, že se jí dostane nejlepší možné péče a když byla na kapačce s chemoterapií, pociťovala vděčnost za léčbu a modlila se v nitru děkovala Bohu. Bývala teď víc unavená a dcerku přestala kojit, na lahev s dudlíkem si zvykla celkem bez problémů, tatínek jí už mohl krmit i sám a někdy k ní vstával i v noci. Klára do práce nechodila, byla na nemocenské, pracovala částečně z domova na počítači. Musela si připustit, že nedokáže být ve všem dokonalou ani v práci ani doma. Učila se mít ráda sama sebe i se svými chybami a nedokonalostmi.
Bylo jaro a venku všechno kvetlo. Klára šla s dcerkou v kočárku do blízkého parku a uviděla rozkvetlé pampelišky v trávníku. Sedli si spolu s malou Klárinkou na deku na sluníčko a bylo jim tam dobře. Klára měla s sebou časopis a četla v něm článek o jarní detoxikaci a že je pampeliška léčivá na pročištění organismu, na játra i rakovinu. Dřív by jí ta informace nezaujala, ale najednou pro ni byla důležitá. Natrhala si pár pampelišek pro radost a jedna z nich už odkvétala, a tak ji Klárince ukázala a rozfoukala bílé chmýří až se rozletělo všude kolem. To se jí moc líbilo a smála se bezstarostným dětským smíchem a maminka Klára s ní. Najednou jí napadlo: Radost a láska, to je nejlepší lék na všechny nemoci, ano bude se s dcerkou smát každý den, bude myslet na tuto krásnou chvíli na sluníčkově žluté louce a vůni pampelišek pokaždé, když jí bude smutno. Zašla s kočárkem cestou domů do lékárny a koupila si tam čaj z kořene pampelišky, který po poradě s lékařkou pak pravidelně užívala jako podpůrnou léčbu pro játra. Začala zdravěji jíst, cvičit a chodit ven. Léčba vypadala nadějně. Byla na operaci a odebrali jí jen část prsu.
Za nějakou dobu se jí v zrcadle v koupelně zjevila opět známá šedá dáma, ale vypadala nějak jinak. Klára jí pozdravila: „Dobrý den, vypadáte dnes jinak, světlejší?“ Dáma řekla Kláře: „Udělala jsi vše potřebné pro své uzdravení, a ještě navíc jsi se podělila se mnou o lásku svou i tvé rodiny, vidím, že už mě nebudeš potřebovat. Našla jsi svůj lék, pampelišku, lásku a radost, proto se má barva mění na bílou a smím odejít z tvého života.“ V tu chvíli si začala z Klářina těla stahovat své uložené stíny ze všech koutů. Klára to vnímala jako velikou úlevu a řekla ještě dámě na rozloučenou: „Ráda bych vám ukázala jedno krásné místo, kde se vám bude líbit, kde budete milovaná a užitečná. Proměňte se na bílé chmýří pampelišek a posílejte jejich semínka do světa, ať jich vyroste co nejvíc, všude, kde chybí radost, ať kvetou jejich žlutá sluníčka.“ Dáma v šedém souhlasila a nechala se Klárou přivést na to nádherné místo. Když se pak vracela úplně zesvětlala a rozzářila se, už nebyla v šedém, ale v bílém a vypadala šťastně. Zmizela ze zrcadla, odešla na pampeliškovou louku a už se nikdy nevrátila.
Žlutě září jarní pampeliškové louky, potěší naše oči i pročistí játra a pokožku, jako podpůrná léčba pomáhá jejich kořen při rakovině. Játrům vadí potlačený vztek a hněv. Nenápadné plevely nás učí svou životaschopností nenechat se v životě zlomit. Nenes více, než máš nésti, ve skromnosti najdeš štěstí.
Tento příběh je podle skutečné události. Klára si přála, abych ho napsala a zveřejnila, aby mohl pomáhat dalším nemocným ženám. Za to jí ze srdce děkuji a její přání plním a příběh posílám do světa jako chmíří pampelišek, ať se rozletí všude, kde je ho třeba...
Více o použití bylin najdete ve dvou knihách autorky „Bylinky pro děti a maminky 1.+2.“ z Grady, bez souhlasu autorky není dovoleno tento text kopírovat a zveřejňovat, vztahují se na něj autorská práva. Váš názor mě zajímá, můžete mi napsat do níže uvedeného mailu.